Srpen 2009

Where are we?

21. srpna 2009 v 19:11 | Angel
...A tak celej den, od dodívání se na ten nechutně dojemnej a smutnej díl O.C. poslouchám Hide and Seek a sekla jsem se na tom. Bez nástrojů, jen slova.
...A tak skoro celej den hledím do toho pitomýho Facebooku a čekám na zázrak.
...A tak jsem se právě rozhodla, že za ten rok, kdy bude muset otec dát ten starej šestiletej kompl pryč, mu dám ten svůj a já sama budu požadovat MacBook. Od Apple. Protože to jablíčko je fakt supr.
...A tak se rači zabývám takovejma blbostma než vnímat tu obrovskou prázdnotu ve mě, která už asi tři roky neodchází a poslední měsíce ji cítím čím dál tím víc.
...A tak už nevím, co mám dělat.
...A tak mám chuť si zapálit a pít. Pít v takovým množství, že se ožeru a budem na sebe s Marse zase mávat jak tehdy, protože to jsem byla aspoň chvilku šťastná, i když z opilosti. Bylo to vůbec štěstí? Nevím, čas ubíhal moc rychle, nedalo se to vnímat.
...A tak se začínám do tý školy těšit, protože tam bude Jirka (začínám vám srát na anonymitu), a i když se to nepovedlo, ty poslední dva měsíce to bylo s ním ve škole fakt sranda. A víteco, třeba z toho može i něco byt. Takové to nic, se kterým se spokojím. Takové to .. tahání za výstřih. Protože to byla sranda. Nechybí mi. Ale chci ho vidět.
...A tak si s Tonym nemám co říct. A to je v prdeli, ptž jsem doufala, že jsem konečně našla kámoše, se kterým si mám co říct. Kámoše, se kterým by to nemuselo být marný. Kámoše, který by časem třeba nebyl jen kámoš. Jenže si s ním nemám co říct a to je v prdeli. A je mi to strašně líto, ptž jsem se toho bála a teď už je to necelej měsíc co sme si přestali psát, co mi on přestal psát. Nejvíc mě sere, že teď sleduju jak píše na FB statusy a komenty, dívám se, jak napsal koment k mojí fotce a jak se mu moje fotka líbí. A teď přemejšlím, jestli to je prdel, že je s tou jistou jeho už teď bývalou spolužačkou ve volném vztahu.....Ale jak jsem se dívala že se mu líbí každá její fotka, tak to asi prdel nebyla. A já ho už nikdy neuvidím a to je v háji. Jeho ani nepotkávám. Nikdy jsem ho nepotkávala a ani potkávat nebudu.
...A tak mě Štěpán přitahuje a já nevím co si o tom myslet. Sleduju na FB jestli je online a jaké má kvízy a PickYour5 nebo co toe, a jak preferuje legalizování trávy. A vzpomínám jak je vtipnej a že ani vlastně nevím, kam jde na školu a mám pocit, že jde na školu někam uplně do háje. Sleduju jak píše komenty na FB a vlastně to stejné co u Tonyho. A strašně mě to sere, ptž ho neznám, ale potkávat budu. Už jsem to psala? Já vůbec nevím. Nevnímám to, vůbec.
....A tak jsem v koncích. Už dlouho. Už jsem se radši uplně zastavila v tom bludišti bez východu. Jsem tam jen s Marse. Nikdo jinej. Jsem sama.
...A tak...Mi docházej slova. Ouplně ke všemu ...
...A ta díra v mým nitru je furt větší a větší, jak mi něco chybí...


Time

19. srpna 2009 v 21:59 | Ká
Čas .. Čas ..
Škola .. Škola ...
On
On
A ještě On.
Tři ! To je moje osudové číslo. To už je podruhé co jsou tři Oni. A podruhé v něm figuruje J. Ale naštěstí už to nejsou ty tři Jéčka jak minule. Uf. Teď jsou to tři, z nichž dva už asi nikdy neuvidím. Jednoho maximálně tak potkám. Ale se třetím .. Se budu potkávat až moc často. Ve škole. VE TŘÍDĚ !!!!!!
Nesnáším když Š. komentuje moje statusy na FB. Přijdu si pak jak přiblblá bláznivá puberťačka když vymýšlím co nejmíň trapnou odpověď .. -_-
Nechci příští školní rok .. :-!

A tak ...

13. srpna 2009 v 23:17 | Ká
Přemýšlím, jestli se můžu zamilovat do někoho, s kým se vlastně ani pořádně neznám, s kým se nebavím ... Do někoho, s kým jsem byla venku jen asi třikrát a k tomu sme se ani pořádně nebavili, jen mi jaksi popisoval, jak že se vlastně hulí ... Jde to ?
A ... Taky nechci, abych se zase zamilovala do J. .. Když ho teď potkávám, bývám taková .. nervózní .. A to nechci .. Moc podezřele to připomíná počátky mé zamilovanosti .. :(
Všecko nasvědčuje tomu, že příští školní rok bude negativní .. :(

Maybe

8. srpna 2009 v 18:20 | K.

Přede mnou leží cigarety, kterou už jsem před jakousi dobou ukradla mému otci, ptž jsem chtěla udělat pár fotek na můj DA .. A fotky s cigárama fakt miluju, totiž .. Jenže jak ji tak mám, přemýšlím, jestli mám jít ven, někde čornout i zapalovač a zkusit vykouřit jednu celou ... Párkrát jsem si už od někoho potáhla (jednou v opilosti), ale nikdy .. Chápete ?
Nudím se, totiž. Zní to strašně. Jakože - jdu si zkusit zapálit, protože se nudím. Ale..
V hlavě nemám prakticky nic, krom vědomí, že se musím doučit do začátku školního roku češtinu, a pak se tam taky vyskytuje J. A občas T. A pak taky občas druhý J, se kterým jsem si včera v noci po děsně dlouhé době psala. Psávali jsme si dřív vždycky po nocích, bylo to strašně fajn. Jenže od té doby, co chodí s M .. Což je rok .. Změnilo se to. A je mi to líto. Tak jsem se včera pokoušela a byla jsem hyperaktivní a šťastná a všecko dohromady, ptž je to můj nejlepší přítel. Ano, byla jsem do něj zamilovaná, ale to už je pryč. Jemu a M. to přeju, už jsem se přes to definitivně přenesla, teda doufám.
Už jen nevím, co mám dělat ...


All you need is love...
A přesně to nemám...Lásku.. Aaaa pořád si jen stěžuju, měla bych být optimističtější. Asi fakt pudu ven. Asi si fakt zkusím zapálit...Asi ... Asi nevím ... Nejradši bych se opila a zase nechala mlet mou pusu, tak upřímně jako nikdy. Nikdy jsem Jáchymovi nedokázala říct, že ho mám fakt tak ráda. A jak jsem se napila rumu, šlo to neskutečně lehce. A dokonce jsem mu to stále opakovala - tak pětkrát ? Asi mu to nebylo moc příjemné, ale mě to bylo přece fuk. Prostě jsem chtěla, aby to věděl, prostě jsem mu to chtěla říct. Všechno dělat bez rozmýšlení - možná bych se tak měla chovat i normálně. Možná by pak bylo všecko jednoduší...
Možná...
Dochází mi slova...Dochází mi slova naprosto k čemukoliv...Dochází mi nové myšlenky, pořád v hlavě omýlám dokola jedny a ty samé a nenacházím žádný nový poznatek, k ničemu novému nemůžu pořád dojít. Budu pořád chodit takhle v kruhu, bez vyhlídky východu? Nemám mapu. A pořád chodím kolem těch stejných míst, které jsem potkala po cestě už asi stokrát. Jenže cestu k východu prostě jakoby neexistovala...

What we need

4. srpna 2009 v 18:11 | Ká
....Prázdnota...
....Nová příchozí sms...Zase zklamání? Zatím ne...Zatím jen možná...
Ne, není to kluk. Ano, je to kámoška.
Okolo sebe mám asi tak tři lidi - M., P. a Z.
A včera mi psal opilý T. Psal, že je opilý a zhulený. Že pili, pili, pili, pili, pili, hulili, pili, pili, pili, hulili a pak jsem ho přerušila, že už jsem pochopila.
Vždyť bylo jasné, že na další akci nebudu mít ani možnost se dostat, ptž mi stejně nebude nikdo ani CHTÍT dát vědět. Protože nikdo nemá zájem o začátečníky. Sakraaa...Přece mi je 15, mohla bych už přece žít, ne?! -_-
A já bych byla vděčná i za to něco na jeden večer. Přece by to nemusela být hned láska, já chci jen ... vědomí, že o mě někdo stojí. Stačilo by mi to. Mít pocit, že se dokonce někomu líbím natolik, aby se mě dotýkal. Asi to chci příliš. Asi toho chci příliš.
Rozhodla jsem se znovu blogovat. Protože to potřebuju. Cítím, že to potřebuju. To téměř bezvýznamné ťukání do klávesnice, výtváření slov a vět, kliknout na kolonku Hned zveřejnit. Je to něco, s čím jsem začala před třemi lety a čeho už se nedokážu zbavit. Miluju to. Protože mě nebaví to psát ručně do deníčku. Bolí mě z toho pravačka. Potřebuji blog, potřebuji aspoň jednu reakci. Potřebuju místo, kde se můžu aspoň částečně vypsat. Ne až moc často, ne moc popisování jednotlivých dnů. Ale popisování emocí - to je to, co mi chybělo, to je to, co na tom tak miluju. Psát věty, které třeba nedávají moc smysl.
Sakra, proč to teď píšu?
Nedokážu popsat tu prázdnotu, ten chybějící puzzlík ve mě a nevím, jak se s ním vypořádat. Uvědomila jsem si, že s optimismem to člověk dotáhne dál než nějakým negativismem. Jenže u mě to neplatí a já nechápu, proč. Když teď řeknu, že mám smůlu, vzpomenu si na Z., která by mi na to řekla, že to přece vůbec není pravda, že děti v Africe mají smůlu, my máme ohromné štěstí. Jenže můžeme se my srovnávat s dětmi v Africe? Protože pro ně znamená štěstí něco úplně jiného než pro nás, stejně jako smůla. Měli bysme si z nich asi vzít příklad - hlavně já - že se dokáží pravděpodobně radovat s každé pozitivnější věci. Ale jinak bych průměrné Evropany a Afričany nesrovnávala... Prostě ne. Pro mě je štěstí, že mám tak skvělou rodinu, chápající rodiče, kteří sou ochotni pomoct, s čímž jsem byla seznámena před půl rokem, kdy opravdu velmi pomohli mému nevlastnímu bratrovi. Ale na druhou stranu mám, dle mého názoru, smůlu, že nemám příliš mnoho kamarádů a žádnou lásku. Tu opravdovou. Přátele sice mám, ale asi jen .. dva. Možná tři, částečně. To by možná vyhovovalo, ale kamarádů mám velmi málo. Znám půlku města, ale ta půlka města si prostě mě nezapamatovala. Jsem typ člověka, na kterého se zapomene jednoduše a rychle. Hm.
A láska mi stále chybí. Považuju to za smůlu a nečekám, že to pochopí nějaká Z., nebo P. Protože ony tohle nezažily nikdy na tak dlouhou dobu jako já. Tři roky...Zezačátku blbost, nyní, jako 15ti letá holka, zoufalost. Z. měla a má mnoho možností, nikdy se jí nestalo, že by zažila odmítnutí, tak jako já už třikrát. A P.? Stejný případ. A že ta měla kluků ! Zní to strašně, ale závidím jí to. Nepotřebuju ihned pravou lásku na celý život - to jsem nikdy nechtěla a ani nechci, protože přeci jen, je mi teprve 15. Ale přitom je mi 15 a nic jsem nezažila, ani první polibek. Žádné úlety, žádné vztahy, nic. Protože já bych brala i ty úlety. Ale jak se znám, tak já potkám Jeho v nějakých 17ti, 18ti a bude to opravdu na dlouho, ne-li navždy. Po čemž já netoužím...
Nepíšu dneska vůbec stylem, jakým bych chtěla. Nelíbí se mi, jak je dnešní článek napsaný. Nechtěla jsem, aby byl tak dlouhý a ani jsem nechtěla, aby byl tak konkrétní...Sakra. Nedaří se mi nic. Jen ta schůzka s P. se povedla. Aspoň něco ...
Radovat se z maličkostí? Neumím to. Být optimistická? Není pro mě. Protože vždycky, když jsem optimistická, dopadnu tvrdé na zem a to dřív, než je zdrávo.