What we need

4. srpna 2009 v 18:11 | Ká
....Prázdnota...
....Nová příchozí sms...Zase zklamání? Zatím ne...Zatím jen možná...
Ne, není to kluk. Ano, je to kámoška.
Okolo sebe mám asi tak tři lidi - M., P. a Z.
A včera mi psal opilý T. Psal, že je opilý a zhulený. Že pili, pili, pili, pili, pili, hulili, pili, pili, pili, hulili a pak jsem ho přerušila, že už jsem pochopila.
Vždyť bylo jasné, že na další akci nebudu mít ani možnost se dostat, ptž mi stejně nebude nikdo ani CHTÍT dát vědět. Protože nikdo nemá zájem o začátečníky. Sakraaa...Přece mi je 15, mohla bych už přece žít, ne?! -_-
A já bych byla vděčná i za to něco na jeden večer. Přece by to nemusela být hned láska, já chci jen ... vědomí, že o mě někdo stojí. Stačilo by mi to. Mít pocit, že se dokonce někomu líbím natolik, aby se mě dotýkal. Asi to chci příliš. Asi toho chci příliš.
Rozhodla jsem se znovu blogovat. Protože to potřebuju. Cítím, že to potřebuju. To téměř bezvýznamné ťukání do klávesnice, výtváření slov a vět, kliknout na kolonku Hned zveřejnit. Je to něco, s čím jsem začala před třemi lety a čeho už se nedokážu zbavit. Miluju to. Protože mě nebaví to psát ručně do deníčku. Bolí mě z toho pravačka. Potřebuji blog, potřebuji aspoň jednu reakci. Potřebuju místo, kde se můžu aspoň částečně vypsat. Ne až moc často, ne moc popisování jednotlivých dnů. Ale popisování emocí - to je to, co mi chybělo, to je to, co na tom tak miluju. Psát věty, které třeba nedávají moc smysl.
Sakra, proč to teď píšu?
Nedokážu popsat tu prázdnotu, ten chybějící puzzlík ve mě a nevím, jak se s ním vypořádat. Uvědomila jsem si, že s optimismem to člověk dotáhne dál než nějakým negativismem. Jenže u mě to neplatí a já nechápu, proč. Když teď řeknu, že mám smůlu, vzpomenu si na Z., která by mi na to řekla, že to přece vůbec není pravda, že děti v Africe mají smůlu, my máme ohromné štěstí. Jenže můžeme se my srovnávat s dětmi v Africe? Protože pro ně znamená štěstí něco úplně jiného než pro nás, stejně jako smůla. Měli bysme si z nich asi vzít příklad - hlavně já - že se dokáží pravděpodobně radovat s každé pozitivnější věci. Ale jinak bych průměrné Evropany a Afričany nesrovnávala... Prostě ne. Pro mě je štěstí, že mám tak skvělou rodinu, chápající rodiče, kteří sou ochotni pomoct, s čímž jsem byla seznámena před půl rokem, kdy opravdu velmi pomohli mému nevlastnímu bratrovi. Ale na druhou stranu mám, dle mého názoru, smůlu, že nemám příliš mnoho kamarádů a žádnou lásku. Tu opravdovou. Přátele sice mám, ale asi jen .. dva. Možná tři, částečně. To by možná vyhovovalo, ale kamarádů mám velmi málo. Znám půlku města, ale ta půlka města si prostě mě nezapamatovala. Jsem typ člověka, na kterého se zapomene jednoduše a rychle. Hm.
A láska mi stále chybí. Považuju to za smůlu a nečekám, že to pochopí nějaká Z., nebo P. Protože ony tohle nezažily nikdy na tak dlouhou dobu jako já. Tři roky...Zezačátku blbost, nyní, jako 15ti letá holka, zoufalost. Z. měla a má mnoho možností, nikdy se jí nestalo, že by zažila odmítnutí, tak jako já už třikrát. A P.? Stejný případ. A že ta měla kluků ! Zní to strašně, ale závidím jí to. Nepotřebuju ihned pravou lásku na celý život - to jsem nikdy nechtěla a ani nechci, protože přeci jen, je mi teprve 15. Ale přitom je mi 15 a nic jsem nezažila, ani první polibek. Žádné úlety, žádné vztahy, nic. Protože já bych brala i ty úlety. Ale jak se znám, tak já potkám Jeho v nějakých 17ti, 18ti a bude to opravdu na dlouho, ne-li navždy. Po čemž já netoužím...
Nepíšu dneska vůbec stylem, jakým bych chtěla. Nelíbí se mi, jak je dnešní článek napsaný. Nechtěla jsem, aby byl tak dlouhý a ani jsem nechtěla, aby byl tak konkrétní...Sakra. Nedaří se mi nic. Jen ta schůzka s P. se povedla. Aspoň něco ...
Radovat se z maličkostí? Neumím to. Být optimistická? Není pro mě. Protože vždycky, když jsem optimistická, dopadnu tvrdé na zem a to dřív, než je zdrávo.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 R.C R.C | Web | 5. srpna 2009 v 22:45 | Reagovat

Myslím,že máme podobný osud.Mám tkay podobné pocity,až na to (pochopila jsem správně?),že ty jdeš na novou školu až za rok.Detail. ;-)

2 R.C R.C | Web | 5. srpna 2009 v 22:47 | Reagovat

Víš co jsem si úplně uvědomila?že toho máme sakra moc společného,dívča. ??? Na jednu stranu dost zoufalé,a na stranu druhou,konečně někdo.Ach jo. [:tired:]

3 R.C R.C | Web | 5. srpna 2009 v 22:50 | Reagovat

možná ne s tím optimismem,já většinou optimistická jsem.Ale to je zase pouhý detail.jej,já tu píšu plné voloviny zasAch jo.Asi je na mě zas pozdě,či co.

4 anne anne | Web | 7. srpna 2009 v 0:05 | Reagovat

I když to nebylo nijak hlavní téma tvýho článku, tak sem si teď díky němu uvědomila to s těma dětma v africe.. nikdy mě nenapadlo se na to podívat takhle... je mi líto, že prožíváš co prožíváš, i když tě ani neznám... ale osamělost mi příde hned po bezmocnosti nejhorší.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama