Říjen 2009

...Sme vyvolený si tu takhle hrát...♫

13. října 2009 v 20:31 | Angel
Je to u mě těžké. Občas jsem šťastná, občas jsem v depresích.
Bylo fajn Jáchymovi sedět na klíně, mít v sobě vodku, opírat se o něj a moct se vymluvit na míru alkoholu v krvi. Bylo fajn se k němu takhle tulit krátce potom, co se rozešel s "kámoškou", co svému bříšku říká "Miminko, myšáčku..." a podobně. Ne, není těhotná, jen se jí její bříško tak líbí.
Bylo fajn se o něj opírat a usínat tam takhle, bylo fajn ho honit na tom plácku tam a chtít vrátit ten žeton na kolotoč, který mi jaksi zapomněli vzít.
Bylo to celé moc fajn. Chtěla bych s ním takhle být častějc. Asi nikdy ho nedokážu brát pouze jako kámoše. Asi vždycky si budu pokládat otázku: "Co kdyby?" A stejně z toho nikdy nic nebude. Na otázku, jestli by se mnou někdy nešel ven, už radši ani neodpovídá. Ale co, devítka! Budou kalby, bude alkohol a zase, jako už dvakrát, s alkoholem v krvi, se k němu budu moct tulit a usínat mu na rameni. Budu mu moct sedět na klíně, objímat ho a opírat se o jeho hruď, cítit jeho dech ... Chtěla bych to i bez té vodky nebo rumu. Nebo piva nebo něčeho. Jen tak, sedět u sebe, nechodit spolu ale ani nebýt pouze kámoši...
Ona se vždycky bude snažit ho získat zpátky. A Pája? Je jeho nejlepší kámoška. S tím se budu muset smířit.
Chci ho. Nejen kvůli Ní. Ale kvůli sobě. nechci ho jen pro sebe. Chci ho .. Chci ho tak nějak svobodně, ale závazně.
Jenže když se mnou nechce ani ven, půjde to těžče, že...?
Možná ... Možná je ještě moc brzy.
Někdy v tuhle dobu před dvoma rokama jsem ho chtěla .. A udělala největší chybu mého života - zničehonic ho chtěla a myslela, že tento boj dokážu vyhrát. Že ho dokážu získat, že ho opravdu budu mít. Jenže já tehdy byla blbá a nedošlo mi, že tímhle jsem ho jen zahnala. Jenže teď jsou to dva roky a já si svou chybu, kterou jsem předtím udělala už asi dvakrát, uvědomila. Teď je devítka a alkoholu bude víc .. A víc ..
"Jak jste tam tak seděli...Vám to uplně slušelo!"


Dítě.

1. října 2009 v 20:25 | Angel
Aha...
Tak je to teda uplně jinak.
Ztratila jsem se ve spletitých cestičkách mého Já a nemůžu zpátky. Ubližuju všem kolem sebe a přitom nechci. Vím, že věci, které říkám lidem, které miluju, zatracené bolí a snažím se .. snažím se to nedělat. Jenže to je přetvářka. Byla jsem šťastná. Jenže nedokážu snést, když někdo rok co rok vypráví o své jednodenní nemoci do nejmenších podrobností .. Aby dokázal, jaká je chudinka. Aspoň to tak vyzní.
Snažila jsem se to nekritizovat. Snažila jsem se nekritizovat ostatní lidi .. Ale ONY po mne přece chtěly, abych se přestala přetvařovat, že? Nedokážu se přetvařovat, neumím to. Jestli jsem to někdy dokázala, patří mi obdiv ode mě samotné. Teď jsem o tu schopnost přišla.
Nechápu se. Nechápu proč to všechno dělám. Proč se chovám jak se chovám. Ztratila jsem se. Chci zpátky! Chci mou starou Já ! Ne tuhle, ošklivou, ubližující. Ubližuji nejen jim, ale i sobě. Jsem zlá, zákeřná. Snažím se nad sebou zamyslet a dokážu najít chyby na sobě samotné, ale nejsem schopna je opravit. Dokonce už i matka mi říkala, že bych se měla snažit přizpůsobit ostatním, že bych se nad sebou měla zamyslet, proč mám asi tak málo přátel...
Nechci zase slzy! Nesnáším je!
Ona má všechno. Ona ho zase jednou dostane. Asi tak jako já jsem nedostala nikdy žádného.
Proč se některým splní absolutně každé přání a některému žádné? A proč kazím sama sobě život tím, že ubližuju?!
Chci být malé dítě, co nepřemýšlí o tom, kdo je...Co má největší vzor ve svých rodičích...Co by asni nepostřehlo, že jejímu bratrovi hrozí trestní oznámení, co by brečelo jen kvůli bobinku a kvůli hračkám, které si strašně přeje, ale nemůže je dostat...
Chci být navždy čtyřletá holčička....Protože ve čtyřech jsem byla ve školce ještě v cizině a tam mi bylo stejně vždycky nejlíp...Z tama jsem odejít nechtěla.
Chci být malé, roztomilé dítě...Bez rozumu...