Listopad 2009

...'cause I hate goodbyes

25. listopadu 2009 v 18:54 | Angel
Padla tu žádost - nové informace. Chcete představu o Něm?
První, s čím se vám musím svěřit... Jeho matka je cikánka. Otec sice ne, ale svůj volný čas tráví s tou pochybnou partičkou, hulí a vlastně už ani nemám představu, s jakýma drogama má vlastně zkušenost...
Druhá informace - včera mi dal jasně najevo, že ho obtěžuju. A to mi to ani neřekl do očí. Měl nějaké kecy u dvou holek, které se mi okamžitě začly smát a říkat, jak jsem "nenápadná". Absolutně jsem nechápala, co myslí, po další hodině mi teda po dlouhém přemlouvání byly schopné se smíchem oznámit, že se na Něj civím.
Jsem v háji.
Ten den jsem se v té škole skoro zhroutila, ve fyzice, která následovala, jsem se skoro rozbrečela. A vlastně, před tím jsem ještě byli v Gumotexu na exkurzi (říká vám ta firma něco? Sídlí u nás, vyrábí rafty apod. a matrace) a měla jsem pocit, že se snaží se ode mě držet co nejdál...
Nechápu, co jsem mu udělala...Co se stalo...
Došla jsem domů po škole, chvilku jsem se dívala na televizi, snažila si nasadit měkké čočky abych mohla na plavání, a když se mi to nepovedlo, vykašlala jsem se na to a zůstala doma...Dívala se na televizi...Někdy časem jsem si zalezla do pokoje, že se naučím, v teple postýlky. Vydrželo mi to tak deset, patnáct minut. Pak jsem to odložila, udělala si horkou čokoládu, zalezla si zpátky, pustila iPod a poslouchala ty smutné písničky. Říkala jsem si, že ten den mám právo být smutná. Brečela jsem...Usla se slzami v očích a těma úžasnýma Emgeton PortaCult sluchátkama na uších..Došel pak otec ke mě do pokoje a v nějakém snu mě probral, že se i lekl, co se mi stalo a ptal se mě, co chci na večeři, jestli jeden nebo dva rohlíky...Jako každý večer. Nejvíc mě v tu chvíli štvalo, že jsem zapomněla, o čem se mi to zdálo.
Už jsem ani nedokázala brečet. Ve mě panovala nicota, otupělost.
Moje iluze se rozpustily v pár slovech. Zhroutil se mi svět? Prakticky jo. On byl už moje poslední naděje na nějaký život, místo toho přežívání.
A večer? Zhroutila jsem se před mými rodiči. V slzách jsem mou matku přesvědčovala, že ve škole se se mnou fakt baví jen pár holek, asi čtyři, maximálně a když dojde na kluky, tak vždy jen přihlížím, jak s něma moje kámošky dělají hovadiny a přeju si aspoň na jeden den být něma. Máma byla zoufalá... Brečela jsem šíleně. Ani nevím, kdy jsem pak šla spát. Když to tak píšu, mám zase slzy v očích...
Asi vám to přijde ... slabota. Snažím se samu sebe přesvědčit, že mám být šťastná, že mám tak úžasnou rodinu, že mám matku i otce, se kterýma si můžu popovídat o spoustě věcí. Jenže kvůli matce jsem na ni vlastně včera ... měla výhrady. A pak jsem brečela a to jsem vám už psala... Dojde z práce po dvanáctce, a to první, co na mě vyštěkne je, že náš pes nemá vodu. Každý, každičký den, když je v práci. Je nervózní a všecko... Není na tom sama psychicky nejlíp a asi to zdědila po své matce, která včera před 36 lety zemřela. Moje matka byla mladší než já v té době, ale asi jen o ani ne půl roku. A bojím se, že jsem tuhle psychickou nevyváženost zdědila taky... A taky že to tak vypadá už teď.
Máma se mě včera ptala už podruhé, jestli chci k psychologovi.
Celý dnešek jsem o tom přemýšlela...A vám to asi přijde přehnané, to všecko. Ale když dojdu do školy, už si jen přeju, aby skončila. A o to víc, co jsem slyšela od těch "kamarádek" včera...
Nebudu zase plakat. Nechci...
Miluju Ho. Nenávidím ho...A zítra spolu zase nacvičujeme polonézu. A má být zkoušený z fyziky, aby si opravil tu pětku. Proč ta kreténská učitelka mu neřekla, že se má nechat vyvolat v úterý?! To mi ho chce zahnat, sakra?! Vsadím se s váma klidně o stovku, že nedojde... A možná to tak bude lepší...
Chci zpátky minulý školní rok...


!

21. listopadu 2009 v 20:08 | Angel
Miluju Ho.

All I wanted was YOU

17. listopadu 2009 v 11:07 | Angel
Nevím, co se to ve mě zase odehrává...
Tentokrát už lízátko nebude stačit. Tentorktá nebudou stačit slova kámošky: "Jestli dojdeš, dám ti lízátko!", aby na tu mikulášskou diskotéku (nesmějte se, je to prostě základka a pro mě ta akce smysl má...protože tehdy to nějak začalo mezi mnou a Ním) opravdu došel. Není jako tehdy... Ale třeba zapůsobí jen moje slova. Sice nic nedostane, ale co když zapůsobí, že ho tam budu chtít JÁ? Jestli ano, jestli se tam objeví a já budu mít tu ohromnou příležitost... Pak budu přesvědčená o tom, že ke mě něco cítí a že já ho chci, přesto, že se baví s těma debilníma cikánama, přestože je ten, kdo je, přestože nemá co dělat v devítce a přes to všechno, co dělá. Je v něm víc lidskosti, víc citů a emocí, než ve všech těch našich klukách dohromady. Vím to. Cítím to...
Nechápu, co to tady vypisuju...Proč to tak rozepisuju?... Nechtěla jsem tolik a ...já nevím. Pardon, jsem strašně mimo...
Nesnáším, jak nechodí do školy...Včera (anoo, celá republika měla volno jen naše Komenská šli do školy kvůli výchovnému koncertu, který nakonec nebyl, ptž zpěvačka onemocněla. Paráda!) po cestě do toho ústavu jsem ho viděla. Jak jde směrem od školy domů... Ještě s někým. Měl školní tašku, prostě. Nesnáším ho!
Miluju ho...
Nebo ne? Jak to mám celé popsat? Co to je, co cítím? Je to... dlouhodobé poblouznění? Neskutečná přitažlivost, co mě k Němu táhne jako obrovský magnet? Co jsou ty pohledy, co trvají asi sekundu a mám z nich pocit, jakoby trvaly celou věčnost? Nic to není? Vždycky, když se jen tak potkáme...Vidíme se zdálky...Ty pohledy...Jeho oči...Nedokážu se mu ubránit.
A co znamená, že svojí bývalé strašně ublížil? Byli spolu strašně dlouho, rok, možná dokonce dva (a zrovna u Něj nás všecky překvapovalo, jak dlouho s ní vydržel). Ani nevím, jestli se rozešli o prázdninách nebo ještě dokonce před výletem, kdy mě utěšoval, ptž jsem brečela kvůli jinému, kterého jsem se snažila chtít a on tam začal usilovat o jinou...Nedokážu si představit, co se stalo. Chci to vědět, ksakru! Chci vědět, co se o prázdninách celkově stalo, že je tak uzavřený...
Proč tady o něm píšu celý článek?
V hlavě mám pusto a prázdno a přitom mi za chvilku asi praskne, jak je narvaná otázkami a zmatky...Ne, sama nechápu, co se se mnou děje. A nedokážu se z toho vyhrabat. Asi ne bez Něj. Chci tomu dát ještě šanci. Chci ještě moct doufat, chci se ještě snažit mu tentokrát víc věřit a začít s ním zase mluvit.
On mi za to stojí. Kámoška mi může stokrát opakovat, že na něj musím zapomenout, ale já nechci. Protože On? Chtěl mě a já chtěla jeho. Jen jsem byla tak blbá, že jsem nevěřila a v hlavě jsem měla to, že holku přece má. Zpětně se ptám - proč s ní byl? Ale to už nechci řešit...Tohle opravdu dokážu zahodit do koutku, kde se ocitají ty věci, které budu řešit až někdy později, nebo taky vůbec.
Chci Ho. A chci věřit tomu, že i On chce mě. Nebo chtěl - a bude znovu chtít. Třeba. Chci věřit tomu, že mám šanci a že máme oba dva šanci v tom velkým světě být spolu, i když je pravý opak mě. I když je ten "špatný" a já ta "dobrá"...
Já se nevzdávám. Už ne.
"Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry."
Konečně jsem ten citát opravdu pochopila. Lidi si totiž často myslí, jak všechno chápou a pak zjistí, že to tak přece vůbec nebylo...


Šance

13. listopadu 2009 v 20:25 | Ká
Víte, jsem blbá. Blbá, blbá. Doprošuju se Jáchyma a přitom .. jediný, kterého opravdu z celého srdce ještě pořád chci, je Jirka. Ten, který už se nikdy nevrátí...
A víte, on mi řekl, že mě miluje. Ale já mu nevěřila. A tak to taky mělo být - uvědomila jsem si to až po dlouhodobém povídání s kamarádkou, která potvrdila tehdejší názor jiné kamarádky - řekl to tak výsměšně, protože se za to styděl, nechtěl to přiznat, ale přitom to myslel vážně. A já byla tak blbá, že jsem mu nevěřila.
Jenže teď? Přes ty dva měsíce se neskutečně změnil. nekomunikuje. Tancujeme spolu polonézu a nemluvili jsme spolu ještě. Chci ho zpátky, toho starého Jirku ...
On mě miloval. A já milovala jeho...
Zahodila jsem šanci, protože jsem jí nevěřila. A přitom se mi nabízela na stříbrném podnose...


Ty víš co chci říct, já vím co chceš slyšet, možná proto jsme pořád tak tiše...♫

4. listopadu 2009 v 22:09 | Ká
Proč jsem tak náladová? Včera večer jsem měla jednu z blbějších nálad a ptala se sama sebe v duchu na tolik věcí...A všecky otázky začínaly slovíčkem Proč. A ani na jednu otázku nemám odpověď. Unavuje mě to. Unavuje mě můj obvyklý stereotyp. Nebaví mě to. Nebaví mě přemýšlet o Jirkovi, co teď zase sedí přede mnou. A tentokrát přímo přede mnou, ne šikmo přede mnou, jak loni. Chci starého Jirku, toho, co jsem s ním dělala kraviny, co mi bral pouzdro a papuče a kreslil mi na ně, chci zpátky toho Jirku, co mě tahal za výstřihy, i když to zní divně. Byl mnohem lepší než ten letošní - ten letošní se mnou nekomunikuje, i když spolu trénujem na polonézu. Ani se neotočí, nic, není jako dřív. Něco se stalo a mě štve, že nevím, co.
Jáchym. Hm. Včera mi psal o úkoly - asi tak, jako v době, když ještě nechodil s Ní. A teď už s ní taky nechodí. Nemaj si prý co říct. Mám každý den chuť mu napsat, ale vím, že tím bych to posrala, jako tehdy. Je to zlé, je fakt, že mi nestačí jako kamarád. Tohle se opakuje pořád dokola - zabouchnu se do něj, zapomenu, zabouchnu se .. A pořád a pořád. Už chci vypadnout z té školy, dostat se ven z toho okruhu lidí... Jinak se z toho bludiště nijak nevymotám. Chci se s ním zase ožrat - jen není kdy a kde. Bože, dneska ve výtvarce, to, jak jsme se pořád lokty dotýkali... Zabíjí mě to. To, jak mám pocit jako tehdy, že se na mě dívá takovým tím zvláštním způsobem, jakoby uvažoval stejně. Mám pocit, jako kdyby se snažil se mi přiblížit, ale jak se znám, tak jsem na omylu - jako vždy. Zabíjí mě představa nás dvou, jak jsem si to představovala tehdy. Když jsem ve škole, mám pocit, že bych měla šanci, ale když uvažuju o tom, že bych mu fakt napsala, uvědomuju si, že ještě pořád nejsem připravená na další odmítnutí. Nejsem. Už jednou jsem mu psala a .. bylo to domotané, naštěstí to nepochopil. Když mi došla ta SMSka od něj, trvalo mi asi 10 minut, než jsem byla schopna ji otevřít. Měla jsem srdce v krku, v ty chvíle jsem si to uvědomovala - uvědomovala jsem si, že jsem to neměla dělat, že na další NE prostě připravená nejsem a asi by to se mnou nedopadlo dobře. Jestli po mě něco chce, bohužel, budu trápit samu sebe, ale nechám to na něm. Jestli to není jen o kamarádství, on by už mohl tušit, že ve mě to asi nikdy úplně nevyhasne, ten zvláštní vztah k němu... Nebo že by to pořád nepochopil?
Nedávno se mi o něm zdálo. Psali jsme si, pak jsme byli najednou někde mezi lidma a spolu a on se ke mě choval, jak kdybysme spolu chodili, objímal mě, bral kolem ramen... A přitom jsme byli jen kamarádi. Byl to takový zvláštní vztah... Určitě víte, co myslím.
Přestávám mít opravdu ráda naši třídu. Už chci prostě pryč, začínám to tam nesnášet. Samá přetvářka, nechuť... Když je někdo smutný, má blbou náladu a dá to najevo, hned má někdo narážky.
Mám poslední dobou takové zvláštní nálady - ani ne uplně dobrou, ani ne uplně špatnou. Uvnitř mě zavládla jakási nicota, která mě postupně likviduje a zase stahuje zpátky ke dnu. Už moc dlouho se nahoře neudržím, bohužel, i když bych strašně chtěla...