Prosinec 2009

For a while...

30. prosince 2009 v 14:10 | Ká
aspoň na chvilku to chcu zkusit.
třeba se sem vrátím...

Our broken hearts and twisted minds

13. prosince 2009 v 0:12 | Ká
Štve mě, jak se nedokážu soustředit na učitelku,když ho vidím,jak sedí přede mnou, ty jeho vlasy, které si poslední tři dny ve škole absolutně nenasračkoval (haleluja! snad konečně pochopil, že toho tam měl nasračkovaného FAKT HODNĚ), představuju si, jak bych si do nich zapletla své prsty, jak bych s ním byla sama, jak...
Sním. Příliš sním, a pak si po několika měsících uvědomím, že už je prosinec a že jsem si zkusila asi jen čtyři příklady na přijímačky. Projedu to, a bude to kvůli Jirkovi.
Nedokážu se soustředit, když ho vidím sedět přede mnou a vzpomínám na minulý školní rok, kdy se pořád otáčel - bůhví jestli kvůli mému spolusedícímu, nebo kvůli mě. Ale já mám od něj popsané pouzdro, a tím pádem na Něj musím myslet už jen když si chystám věci na hodinu. A nedokážu se soustředit, když se mám o přestávce bavit s kamoškama a usilovně se snažím na se na něj ani nepodívat, natožpak hledět. Protože to se mu opravdu nelíbilo, jak dal najevo největším drbnám ve třídě, pokud ne na celé škole.
Byla jsem ráda, že jsem si na čtvrteční zkoušku polonézy ty boty na podpatku ještě nedala. Ustála jsem to vedle něj sotva i tak, v papučích,natož pak v těch botách na ples...Uhm, ale příští týden už se tomu nevyhnu. Pravděpodobně. Potřebuju se v tom naučit chodit a...A naučit chodit v tom vedle Něj.
A bavili jsme se tentokrát zase víc. Byla to druhá zkouška, druhý týden, kdy jsme spolu mluvili. A tentokrát víc než minule, poprvé. Mám z toho částečně dobrý pocit, na druhou stranu mám strach, že si zase dělám moc velké naděje a velké konverzace už nikdy nebudou tak, jako dřív. Doufala jsem i tento týden, i ten minulý, že se na mě v pátek ve škole aspoň podívá, naznačí, že zaregistroval, že existuju, že ještě žiju, ale on nic...Vnitřně mě to rozežírá, hlavně srdce a mozek, kvůli čemuž se vůbec nesoustředím. Šíleně Ho chci. A přemýšlím pořád o plese - budeme na něm už komunikovat? Nebo vedle sebe budeme stát zase jako blbci?
Poslední tři roky jsem na Vánoce vždycky zamilovaná. Minulý rok to byl Jirka, předminulý zase někdo jiný, kdo se mi motá do života už od školky - jen jsem si konečně uvědomila, a hlavně díky tomu, co teď cítím k Jirkovi, že s ním to bylo a vždycky bude jen jakési přátelství. Přátelství větší, než s ostatníma klukama.
Cítím se opuštěná, sama. Vždyť člověk vypadá sám tak zvláštně, mileji vypadá ve dvojici s někým, když se má o koho opřít, koho se držet za ruku, ke komu se stulit...
Ale bylo by to s Jirkou vůbec tak idylické? Nemohlo by být...Ale přitom mám každý den, když ho vidím, nutkání si Ho odtáhnout a být s Ním osamotě, políbit Ho...A když Ho nevidím? Je to jen horší. I když se nebavíme, můj den je o něco horší, když u Jeho lavice nevidím batoh. Když Ho nevidím vejít do té zatracené třídy.
Jak má tohle pokračovat? Nedokážu na něj zapomenout, když Ho mám stále na očích - o prázdninách se zdálo, že už to mám definitivně za sebou...Ale ne. Ne, když jsem Ho zase uviděla, po tak dlouhé době.
Ano, píšu pořád o Něm. Ale, moje myšlenky se omezily na dvě věci - Edward (znovu jsem četla Stmívání a dnes se pustila do Stmívání v angličtině, totiž) a Jirka. Omlouvám se vám za ty stále se opakující kecy, ale...To je to, jak uvažuji, jak uvažuji o Něm, co se změnilo, co cítím já, co asi tak cítí On, co si myslí, co si sakra myslí...

I can't win

5. prosince 2009 v 20:54 | Ká
Co znamená, když to vypadá, že se na polonéze začíná snažit? Co znamená, když se směje a nadává, když udělá chybu? Co znamená, když se podívá na naše držící se ruce a pošetile se nad tím usmívá (ach bože, už jsem říkala, jak ten Jeho úsměv zbožňuju, miluju? aaa!!! ♥♥♥)?
A co znamená, že jakmile si ze mě kluci jednou za ty tři měsíce dělají prdel, on se nepřidá, jako by to udělal minulý rok, jen se zeptá, co to mají (a já odpovím, že můj mobil... jejda) a ještě dodá, že pouzdro viděl na skříni?
Co to znamená, všecko?
Včera mi kámoška ukázala mou "konkurentku". Modelka. Taková ta typická městská holka u nás, barbínka. Chodila s náma prý do školky, nepamatuju si ji. Ale to je fuk, hlavní je, že ona na Něj má a věřím tomu, že pokud spolu ještě nejsou (a já si myslím, že jsou) tak spolu budou. Jak řekla kámoška: "No, je fakt...Že ona s ním aspoň chodí ven." Tak nějak. A je k tomu ještě dlouhonohá a hezká... Nepřežiju to. Nevím, co dělat. Nemám na Něj. Je moc jiný. Mikulášská diskotéka, moje poslední naděje, měla být ve čtvrtek. Nebyla, byla zrušena kvůli prasečí chřipce. Zákaz hromadného stýkání. Nebo aspoň doporučení... Myslela jsem...Doufala jsem, že kdybych se ho snažila tam nějak pozvat, při nacvičování na polonézu, třeba a on by opravdu došel, byla by nějaká naděje. Ale jak teď zjistím, jestli tam ta malá jiskra ještě zůstala?
A co znamená, když se se mnou sám začne bavit? Když mi začne vyprávět, jak se zabalil do toho závěsu (fakt netuším, co mi říkal, nějak jsem ho neslyšela pořádně a bylo mi blbé se ptát...)?
Poslední nacvičování polonézy bylo opravdu divné...Jiné, komunikativnější, i když jen trochu. Byli jsme si bližší. Nějak. Ale v pátek ve škole? Už to bylo zase jako dřív. Ani se na mě nepodíval. Nebo spíš už já nemám odvahu se na něj podívat, když si pak stěžuje největším drbnám na škole, které ti to dají pěkně sežrat a ještě si hrají na kamarádky...
Mám strach.
P.S.: Co znamená, když normálně by na takové předměty jako přírodopis a fyzika nedošel, ale protože je polonéza, tak dochází pokaždé, i když má být zkoušený? Nevyznám se v něm. Chci aspoň trochu dokázat odhadnout, co si myslí...